Vzhledem k stálému prodlužování věku, je čím dál palčivějším tématem demence s ním spojená. Toto odvětví psychiatrie patří k nejstarším definovaným termínům, zmínky můžeme najít již v 2. století našeho letopočtu, kdy byla tato porucha intelektuálních funkcí pojmenovaná jako senilní demence. Byla spojována se stářím, přičemž měla zhoršující se tendenci a byla neléčitelná. Ač se o demenci vědělo dlouhá staletí, průlom v jejím poznávání nastal s pokrokem v histologii a patologii až v 19. stolení. Doté doby se nikterak nerozdělovali jednotlivé choroby a dokonce se pod tímto označením objevovala i mentální retardace či progresivní paralýza. V roce 1838 francouzský psychiatr Esquirol oddělil od demence mentální retardaci a nastartoval tím změny v klasifikaci duševních chorob.
Mezi osobnosti, jenž svým výzkumem ovlivnili dějiny lékařství se bezpodmínečně řadí i Alois Alzheimer, po němž od roku 1910 nese nejrozšířenější demence název Alzheimerova choroba. Alzheimer se řadil mezi přední psychiatry, ale na rozdíl od svých kolegů byl zběhlí i v patologii a histologii, takže všechny své pozorování posléze bedlivě studoval i na bázi změn v mozkové tkáni. Možná i právě proto byl jeho návrh aterosklerózu mozku vyškrtnout ze skupiny senilní demence a zařadit jí jednotlivě přijat velice vlažně a za pravdu mu bylo dáno až po dvaceti letech. Se zaujetím sobě vlastním se věnoval nejen demenci, ale také schizofrenii či epilepsii.
V roce 1901 se do jeho péče dostala 51letá žena, u níž se projevovala postupně gradující demence. Zpočátku se u ní onemocnění projevovalo chorobnou žárlivostí a depresemi, což by ještě samo o sobě nebylo ničím výjimečné, kdyby se k tomu časem nepřidalo podivné chování a ztráta paměti. Začala být dezorientovaná a bloudila dokonce i ve vlastním bytě. Rapidně se začali zhoršovat i její komunikační schopnosti. Při sezení s Alzheimerem jevila dojem, že některým otázkám vůbec nerozumí a na jiné zase nebyla schopna adekvátně odpovědět. Svoje jméno si sice vybavila, ale na otázku příjmení ho opětovně zopakovala. Při testech paměti si během chvíle nedokázala vybavit jaký předmět jí to ukazovali a i rozpomenout si, co měla k obědu, jí dělalo velké potíže. Později se u ní rozvinuli i halucinace a pocit, že někdo usiluje o její život. Její případ Alzheimera natolik zaujal, že když v roce 1906 zemřela, nechal si poslat její celkovou anamnézu a mozek k bližšímu ohledání. Při něm odhalil přeměnu jeho části na tmavou hutnou hmotu, tzv. plaky v řadách neuronů okrouhlé chumáče vláken. V následujících čtyřech letech sledoval několik dalších pacientů trpících obdobnými příznaky a prokazatelně u nich docházelo k obdobné degeneraci mozku. Na základě výzkumu ustanovil symptomy, jenž definují Alzheimerovu chorobu dodnes. V podstatě se nezměnil ani způsob její diagnostiky.
Na počátku dvacátého století byla Alzheimerova choroba ještě relativně vzácným onemocněním, avšak s rostoucím věkem se zvyšuje i její výskyt. Právě věk patří k jednomu z rizikových faktorů. Zatímco u šedesátníků se objevuje asi jen ve 2%, nad osmdesát let její výskyt stoupá nad 20%. Pokud Alzheimerova choroba propukne před šedesátým rokem, má převážně základ v genetice a na rozdíl od stařecké formy má mnohem rychlejší průběh. Příčina vzniku onemocnění není doposud známa, jen se podařilo vyčlenit jisté rizikové faktory, které její propuknutí ovlivňují. Alzheimerova choroba se dá klasifikovat jako neurodegenerativní onemocnění mozku, jenž vyvolává demenci. Ta je způsobena postupným rozpadem nervových vláken a buněk, jenž je způsoben látkovou změnou. Jindy neškodná bílkovina betaamyloid se při propuknutí choroby začne ukládat v buňkách mozku, což vede k jejich zániku. Také je zřetelný úbytek acetylcholinu, jenž zajišťuje výměnu nervových vzruchů. To společně s jejich odumíráním vede k jejich postupné degradaci, kdy nejsou schopny zastávat svoji funkci a dochází k prohlubování demence.
Ač je známo, jak Alzheimerova choroba probíhá, stále se nepodařilo najít metodu, jak se jí úspěšně bránit. Současná medicína pouze dokáže zmírnit její následky a prodloužit období, po něž se o sebe nemocný dokáže postarat bez pomoci okolí. Úspěšnost závisí na včasnosti zahájení léčby, neboť jejím základem je podávání medikamentů, které napomáhají obnovit hladinu acetylcholinu a čím je jeho hladina vyšší, tím déle se daří oddálit následky demence. Mezi ty patří postupná ztráta paměti a kognitivních funkcí, deprese či dezorientace. Postupně se tyto příznaky prohlubují a přidávají se k nim další. Celkově dochází ke změně osobnosti, kdy nemocný může trpět bludy a halucinacemi. Ztráta přehledu u něj vyvolává stavy úzkosti a agresivity, komunikace s okolím se omezuje na jednoduché věty, jenž nemusí ani dávat smysl. Krom pozvolné ztráty soběstačnosti ovlivňuje Alzheimerova choroba i obranyschopnost organismu. Pacienti obvykle po sedmi až deseti letech po propuknutí nemoci podléhají následkům přidružených chorob či pádu. U lidí s genetickou formou se tato hranice snižuje, neboť jak již bylo míněno má u nich Alzheimerova choroba mnohem rychlejší progres.