Alzheimerova choroba se dělí podle závažnosti příznaků na čtyři stádia. První nemusí být nijak zvlášť patrné a pokud si ho někdo všimne, povětšinou ho přisuzuje vyššímu věku nemocného. Nejvíce je patrná ztráta paměti, kdy však není ani tak problém si vybavit historky z mládí, jako spíše novější fakta. Zhoršena je i možnost učit se nové věci, obrazotvornost, schopnost flexibilního myšlení a může se objevit i postižení sémantickém paměti. Tedy schopnost si zapamatovat jednotlivé výrazy a vztahy mezi nimi. V průběhu celého stádia nemoci je patrná jistá apatie, jenž lze řadit i mezi počáteční příznaky. Toto stádium lze diagnostikovat pomocí neuropsychologického vyšetření i před dosažením kritérií pro diagnózu Alzheimerovy choroby.
Zhoršující se schopnost učení a paměť vede k nevyhnutelné diagnóze lehké demence, jíž si postižení nejsou vědomi a jakoukoliv zmínku o nemoci popírají. Dostavují se u nich známky deprese a celkově dochází ke změně osobnosti. Náhle ztrácí zájem o věci, jenž je dříve bavily, jsou vztahovační,sobečtí a stavy úzkosti může střídat agrese. Zužuje se jejich vyjadřovací schopnost zapříčiněná sníženou slovní zásobou a hledáním správného výrazu trpí i plynulost vyjadřování. Pacient je však stále schopen adekvátně vyjádřit své myšlenky a plně zvládá běžné povinnosti bez cizí pomoci. U náročnějších však již potřebuje výpomoc či alespoň dohled, neboť trpí potížemi s koordinací pohybů a může mít i potíže s orientací v cizím prostředí.
Postupným zhoršováním dochází k střední demenci, kdy již pacient nedokáže být samostatný a pro většinu každodenních činností vyžaduje pomoc. Slovní zásoba se stále zhoršuje a při řeči začíná být patrný špatný slovosled. Alzheimerova choroba si vybírá daň na schopnosti čtení, psaní a počítání. Celkové motorické funkce ztrácí na koordinovanosti a hrozí nebezpečí častějšího pádu. Doposud nedotčená dlouhodobá paměť začíná vykazovat mezery. Stupňuje se porucha chování. Nemocný ztrácí soudnost, bývá zmatený, podrážděný a velice podezíravý. Labilní chování vyvolává časté záchvaty pláče či agrese, jenž je obrácena i proti pečujícím. Přibližně 30% pacientů trpí bludy a halucinacemi. Může se rozvinout i problém s inkontinencí.
V poslední fázi je pacient zcela závislý na péči svého okolí. Jeho vyjadřovací schopnosti jsou omezeny na jednoduché fráze či dokonce jen slova. Není až tak neobvyklé, že nakonec dojde k úplné ztrátě řeči. I když se může pacient jevit agresivně, je mnohem častější spíše totální apatie a vyčerpání. Špatná mobilita vede k úbytku svalové hmoty a nemocný je nakonec upoután na lůžko. Často se nedokáží sami ani najíst a pochopit dění kolem nich.